čtvrtek 3. srpna 2017

Po čtyřech měsících...

Už dlouho nevyšel článek že? Hm... už bych to mohla napravit. 
  Zdravím vás, po delší době na svém blogu, za tu dobu co jsem nic nenapsala se toho změnilo hodně. A je to vlastně i důvod proč nic nevyšlo. Hlavním důvodem je Phoenix, momentálně čtyř měsíční štěně BŠO (Bílí Švýcarský Ovčák), kterého jsem si na začátku května přivezla domů. A o něm dnes bude celý článek.

  Ale hezky od začátku...
 Ještě před tím než jsem si pořídila BŠO, jsem byla pevně rozhodnutá že si pořídím černého labradora. Takže mi rodiče kupovali různé knížky, časopisy o tomto plemeni. Já už se začala dívat po inzerátech, vymýšlela jména. Ale pak? V televizi běžel nějaký pořad (už nevím jméno), kde mluvili zrovna o BŠO, a mě se to plemeno tolik zalíbilo že jsem si ho hned šla vygooglit. Našla jsem si klubovou stránku a přečetla si standart, zdravotní stav plemene, prohlížela jsem si fotky... a jak se říká, byla to láska na první pohled. Takže, z úplně černého psa jsem chtěla najednou čistě bílého.
  Přidala jsem se i na facebooku do skupiny, a našla si také pár profilů na Instagramu. Ozývala jsem se na různé inzeráty, ale marně... pokaždé mi přišla stejná odpověď, a to že už žádné štěňátko není volné.
  Střašně se mi zalíbil jeden pes na instagramu, jmenuje se Falco a tak jsem napsala jeho majiteli do directu odkud pejska má. Dozvěděla jsem se že je to pejsek bez PP (já chtěla psa s PP), ale dal mi kontakt na jednu paní která štěňátka volná má. A tak jsem neváhala a hned ji napsala. Vyptávala se mě na různé otázky, seznamovali jsme se... až jsme se dostali k výběru z jakého vrhu si pejska vezmu. Více se mi líbil vrh P, a tak jsme se domluvili že mi předběžně pejska zarezervuje.
  Po několika týdnech jsme se domluvili na návštěvě, a že si tedy nějakého pejska vyberu. Strašně jsem se těšila! Můj první pes!
  6. 5. 2017... den D! Po příjezdu nás uvítal štěkot a kňučení. Za plotem pobíhalo spoustu bílých kuliček. Nejprve jsme si šli sednout dovnitř do obýváku, jen do jsme vešli všechny nás uchvátila stěna plná pohárů a medailí. Když se chovatelka dozvěděla vše co potřebovala, nastala ta chvíle, výběr štěněte. Dostala jsem na výběr ze tří kluků. Dva si hráli spolu ale jeden za mnou furt chodil, byl to takový bambula. Když ty dva na něj běželi, nechal si skoro všechno líbit. A já už věděla že to bude on! Měl černý oboječek. Domluvili jsme se také kdy si ho odvezeme domů.



Phoenix King z Ranče Montara


  Byla jsem úplně nadšená! Už jsem jen odpočítávala dny, kdy si to malé stvoření přivezu domů.
Dne 14. 5. jsme si pro něj opravdu jeli. Já jsem stále nemohla uvěřit tomu že opravdu bude můj! Že budu mít psa! Po vyřízení potřebného papírování, jsme si pro něho šli. Hledali jsme po podle tetovacího čísla. Když jsme ho našli vzali jsme si ho dovnitř, kde jsme ještě nějakou chvíli pobyli aby si na nás více zvykl. 
 Dvou hodinovou cestu domů zvládl bravurně. Skoro celou ji prospal, dělali jsme pravidelné zastávky aby se doběhl vyčůrat a napil se. 


Díky tomu že jsme měli ve škole zrovna 14. denní praxe, jsem s ním mohla být doma. Ale můžu vám říct že ten první týden jsme se skoro nevyspali. Hodně plakal, a je uřvaný do teď. 



  
  Za nedlouho se mu také postavilo jedno ouško. Už ho máme doma skoro 3 měsíce. Ani mi to tak nepřijde, přijde mi že je tu s námi od začátku. 

  Od toho dne, co jsme si ho přivezli domů... se nám všem změnil život!





čtvrtek 20. dubna 2017

CeekCamp Velikonoce 2017

  Do teď si pamatuji, jak jsem na GeekCamp vůbec narazila. Jaký to byl šok, když jsem zjistila že byl v Chotěboři a další krásné pocity spojené s tím. Díky Atiho táborovém videu (odkaz na něj ZDE). 
      Ale o mém prvním GeekCampu někdy příště.
  Středa 12. 4. 2017 jsem se s ještě neznámými lidmi vydala do Beskyd, kam se tábor přesunul. Jeli jsem zhruba 4 hodiny z prahy do Ostravy a poté ještě kousek autobusem na místo konání tábora. Na místě jsme byli chvilku po osmé hodině. Zapsali si nás, řekli nám kde máme pokoj (já byla na 207.) a táborový náramek.  Po ubytování jsme šli na večeři, a následně na 1 nástup. Kde jsme byli poučeni o bezpečnosti, dozvěděli jsme se téma tábora, které bylo POSTAPOkaliptický svět, také denní režim a řád tábora. A pak přišla chvíle na kterou jsme čekali asi nejvíc... rozdělení do týmů. Týmů bylo osm. Ati (Emojis) , Vidrail (To je jedno) , Ondaje (Raketky), Čmelák (Nátěrová hmota), Bendr (Gengstapo), Kea (Di- em... teda Zápalky), Natyla (ToxikodoNatyStar), která přijela místo Ludia a Stejk (Mrtvelové). YouTuberů tam ve finále bylo ještě víc, protože se přijel podívat Lukefry, VláďaVideos a další. Já byla přiřazená k Atimu! Ke kterému jsem chtěla.
  Poté jsme si našli klidné místečko (v našem případě to byla jídelna) abychom se seznámili mezi sebou, rozdali si čísla, kvůli počítání, a vymysleli názvu týmu a pokřik. Padlo několik návrhů na název, už si je ani všechny nepamatuji, ale vybrali jsme si Emojis. A důvodem bylo to, že každý jsme jiný. A pokřik: ,,Co je vám do toho? Sorry jako...". Přišlo mi však zvláštní, že se nedělala vlajka týmu. A pak přišla večerka a šli jsme všichni spát.


   

   Čtvrtek 13. 4.
  Po snídani byl první nástup, kde jsme se seznámili s názvy ostatních týmů a jejich pokřiky. Rozdali se první bodíky do táborové soutěže a také za počítání. Poté jsme s týmem chodili po různých stanovištích a plnili úkoly které byli později bodované. Jedním z takových úkolů bylo třeba házení tužky na zvířátka (vyrobená z papíru, představující potravu), kvíz o přežití a nebo třeba něco jako uhodni slovo na papírku? Nevím jak se to přesně jmenovalo, před tímto stanovištěm jsme měli chvilku času. A tak jsme si sedli do kroužku a hráli seznamovací hry. A také jsme vyráběli pro našeho YouTubera (Atiho) tričko, které mělo zastrašit.
To je tak, když už to čekání přestalo Martina (Atiho) bavit...
  Odpoledne bylo vyhlášení vítězů u daného stanoviště a přidělení bodů. Podle umístění jsme také získali možnost výběru věci, postavy a hlášky která musela být použita v táborovém videu, které se natáčelo. Naše věc byla energy drink Fakeer (zelený), jako postavu jsme měli crazy cat laddy a jako hlášku: ,,Hele... jednorožec.". Náplní programu bylo vymyslet si provedení, scénář a obsazení videa a popřípadě začít natáčet. Není nic jednoduchého to vymyslet. Ale nakonec se nám to povedlo. A díky tmu že jsme měli ještě čas šli jsme natočit scény s šílenou kočičí ženou.

 
  Jako večerní program byla diskotéka. Která byla doprovázená různými soutěžemi. A nesmělo se zapomenout ani na ploužáky.
    Pátek 14.3. 
  Dopoledne jsme měli ještě čas na natáčení našeho táborového videa. Takže proběhlo jedno velké převlékání a líčení. Já byla něco jako zombie. Holky od nás z týmu, co nás líčili odvedly skvělou práci. A vlastně během tohoto vznikla i moje přezdívka... která se s mnou táhla pak celý tábor. ,,Paní učitelka" a jak to vzniklo? Okolo našeho hotelu procházela skupinka důchodců. My už byli namaskovaní a čekali až budeme natáčet. Zeptali se nás co tam děláme. My jim odpověděli že jsme na táboře. Znovu si nás prohlédli z blízka. A jedna paní řekla: ,,Bože... jak jste zmalovaní." poté procházela kolem mě a podívala se na mě, ,,I ta paní učitelka..." když odešli, následoval velký výbuch smíchu. A tak nějak se to chytlo.


Poslední přeživší
Martin v akci. :D 
Hledání vody
Během natáčení nás vyrušila slepice... jednomu pánovi který tam dělal údržbáře utekla slepice. A tak nás poprosil zdali bychom mu ji nepomohli chytit. Na výzvu jsme přistoupili a nakonec se mi ji podařilo chytit. Jenomže uběhla nějaká chvíle a ta samá slepice byla opět mimo zahradu... nakonec se zjistilo že je tam díra takže ji nemělo cenu ani chytat... 
  Jako odpolední program bylo připraveno tzv. klání dvou týmů. My jsme byli proti týmu Gengstapo. Soutěžilo se v několika disciplínách. Riskuj a nebo třeba kapitánská vybíjená. Já byla kapitánka našeho týmu. Přišla řada na mě a jak jsem se vyhýbala a nebo chytala míč, špatně jsem si šlápla a namohla jsem si můj již delší dobu zraněný kotník. Takže jsem do konce tábora pajdala. A mnoho dalších úkolů. A mezitím jsme se ještě v týmech fotili. 
Nejlepší tým Emojis!
Nejlepší vedoucí Anička s Marťasem


  Večer bylo vyhlášení vítězů týmových klání. A poté jsme se přemístili k táboráku. Pro odvážnější z nás byla připravena i stezka odvahy. A protože jsem posera, tak jsem tam nešla a zůstala u ohně. U táboráku se zpívalo a celkově byla příjemná atmosféra. Největší sranda byla když přišli všichni YouTubeři a začali zpívat českou hymnu. Nejvíc však bylo slyšet Martina (Atiho). 
   Sobota 15.3.
  Dopoledne se opět konala týmová klání. Ale tentokrát byli všechny týmy proti všem. Takže každý tým měl svého zástupce na danou disciplínu. Díky svému poraněnému kotníku jsem nemohla dělat téměř nic. Tak jsem se rozhodla že budu fandit u Just Dance, kde jsme skončili 2.
  Odpoledne jsme si prakticky každý mohl dělat co chceme. Někdo se šel projít, někdo hrál vybíjenou, někdo basketball a také byla možnost jít fotit YouTuberský a RealGeekovský merch. A protože mě fotografování baví, neváhala jsem a šla jsem do toho. Nejhezčí fotografie mám na svém INSTAGRAMU.


  Večer byl program s YouTubery. A přišlo na řadu naše speciálně upravené tričko které mělo budit respekt. YouTubeři se měli převléknout do svého postapo kostýmu spolu s dalšími třemi pomocníky. A měli jsme za úkol, vymyslet příběh o tom jak se vlastně podařilo našemu YouTuberovi přežít apokalipsu, a také příběh k našemu tričku - proč má děsit a co symbolizuje. 
 Takže přišlo na řadu i maskování. Já osobně byla spokojena s výkony všech maskérů, Martina v těch soutěžích mezi YouTubery i když hned ta první nedopadla nejlíp, ne kvůli umístění ale spíš že se Martinovi udělalo nevolno a tak ho zaskočila Anička, ale nesmím zapomenout ani na tři vypravěče co se trička týkalo. 

Martin v postapo 
Naše speciálně upravené tričko
    Neděle 16.3. 
  Předposlední den si pro nás připravili vedoucí stanoviště které byla venku. Dostali jsme mapu s místy stanovišť. Stanoviště byli v podstatě různé šifry, které se luštili různým způsobem. A některé nebyli nejlehčí. Šifry byly vlastně kombinace různých písmenek, čísel, čárek a někde byly i tečky. A náš tým do nich počítal i s háčky. Takže nám jednou vyšlo ,,Počaší nič moč čo?" což se stalo další hláškou našeho týmu.
  Odpoledne bylo promítání táborových videí. Musím říct že jsme měli opravdu nejlepší video i když to tvrdí každý tým... ale s tímto videem jsem byla opravdu z těch všech co jsme kdy točila spokojená nejvíc. Video ale nikde veřejně zatím není.
  Večer proběhlo vyhlášení celo táborové soutěže a rozdání cen. Kterých letos nebylo málo. Plakáty, časopisy, trička a spoustu dalších. My jako Emojis jsme skončili 5. ale vůbec nám to nevadilo. I tak jsme získali dobré ceny. Ale hlavně nejlepší zážitky a nové přátelé!
Výsledný graf
   Pondělí 17.3. - odjezd domů, loučení....
  Poslední den tábora... poslední nástup. Všichni jsme se loučili a děkovali Martinovi za to že s námi trávil tolik času, jak skvěle sestříhal video... a také vedoucí Aničce že se o nás hezky starala a hrála s námi různé hry. Nesmělo chybět ani dlouhé obětí... nevím jak u ostatních ale. Tohle.... byl jeden z nejlepších GeekCampů na kterých jsem kdy byla. A bohužel... to vypadá že to byl i můj poslední Velikonoční... protože mi nuž bude příští rok touhle dobou 18. o to těžší loučení bylo, i když už teď vím že se s některými setkám i v létě či mimo tábor. Takže ještě jednou děkuju všem Emojis!
  Cesta domů se u mě neobešla bez slz.

 A to je pro tento článek vše. Mám rozepsané ještě články z koncertů které určitě také vyjdou. Děkuji všem za přečtení!

Writing Girl 




sobota 18. března 2017

Vzpomínky

  Každý máme v životě okamžiky na které nikdy nezapomene, ani i kdybychom chtěl. Nemusí to být vždy jen krásná vzpomínka. Vzpomínek je hodně, a je jen na každém z nás do které ze ,,škatulek“ je zařadíme. Někdy v danou chvíli je situace podle tvého pohledu správná a tak ji zařadíš mezi kladné vzpomínky. A když na ni zavzpomínáš po nějaké době, či má to co jsi udělal/a negativní dopad, je tu možnost že ji přeškatulkuješ třeba… do ,,chyb“. Ale i naopak. Co se ti zdálo jako ,,chyba“, uvědomíš si že to tak hrozné nebylo.
  Své činy a chyby tím však nevrátíš. To co si pokazil… se můžeš pokusit napravit. A co si vylepšil, rozvíjej dál. A tohle vlastně trochu naráží na to co bylo v minulém článku. Vzpomínky někdy taky mohou přejít v sen. Třeba si něco zopakovat a prožít znovu ale třeba jinak, s někým jiným a podobně. I já takových vzpomínek mám víc, co bych si přála prožít znovu.
  Čím víc starší vzpomínka je, tím se vybavuje hůře, a stává se že si ji rádi přikrášlujeme. A ten komu ji třeba vyprávíme si ji může vyložit úplně jinak než to bylo. Přeci jen, přiznejme si, kdo to nedělá? Když jdeš na akci tak při vyprávění si k tomu většinou něco přidáme. Aby to znělo zajímavě, přilákalo ostatní či aby odradilo. Tady se vybízí další příklad. Utubering... YouTuberská akce. Většiny lidí kteří byly na prvním ročníku říkali jak strašné to bylo a udělali to ještě horší, a taková recenze odradila ostatní aby nešli na další ročníky. Já na tom prvním ročníku taky byla. Neříkám že to bylo búch ví jak dokonalé, ale ani tak strašné to nebylo. Když tam jdete jen za účelem sbírání podpisů a ne kvůli programu. Nedivte se že budete stát x hodin na GoGa a další. Ale... to jsem trošku odbočila od tématu.
(Fotky jsou už ale z druhého ročníku. :D Z prvního jsem je nemohla najít.)
Slpněný sen... vidět GoGa, i když jen na pódiu.

Skvělý koncert Slzy!

  Vzpomínky je jedna z mála věcí které vám nikdo nemůže vzít. Přeci jen, je to naše duševní vlastnictví, které je jen naše. Určitě máte krásnou vzpomínku na kterou nezapomenete. Ale jako vše má snad druhou stránku. Takže jak už jsem psala jsou vzpomínky na které nezapomeneme a také které bychom chtěli zapomenout. Na čas sice na ně třeba zapomeneme, ale pak přijde něco co ji vyvolá.
  Vzpomínky vyvolá různá vůně, obrázek (nebo fotka) může to být i písnička. Vše je s něčím většinou ,,svázané". Na ty ne moc příjemné vzpomínky bychom měli hledět kladně po určitém odstupu času. Sice ne u všeho to půjde ale můžeme si říct: ,,Mám to za sebou." ,,Snad už se to nestane." a poučit se.
  A dělejme vše pro to, abychom měli více vzpomínek kladných než záporných či jen nepříjemných. Plňme si cíle a přání ať máme na co vzpomínat! Dokud máte čas, neseďte jen doma a nečekejte až to přijde samo, nikdy nic nepřijde samo! Pro všechno musíme něco udělat. Maličkost nebo velký krok.

Děkuji za přečtení a snad brzy u dalšího článku. 

Writing Girl 



sobota 11. března 2017

Sny a přání

Des jsem na facebooku viděla video z nějaké zahraniční talentové soutěže, kde byla holčička bez rukou. Vystupovala s hrou na klávesy a zpívala. Můžu vám říct na rovinu.. že to rozbrečelo i mně! (Odkaz na video ZDE.) 
  Tohle video mě inspirovalo k sepsání toho to článku (původně měl vyjít úplně jiný). Asi si dokážete představit jak by Češi reagovali na to kdyby ta holčička chodila tady po ulici. Z této představy se mi chce brečet... proč jsou lidé v této době tak strašně zlí? Ale věřím že jsou mezi námi i ti, co jdou proti proudu... a nesoudí všechny podle stejného měřítka, nevěří předsudkům. A raději si vše zjistí sami nebo si toho vůbec nevšímají a myslí si svou.
  Dám se malý příklad. 11. května 2015 navštívil Petr Lexa jednu mojí dobrou kamarádku ze Slovenska. A protože je na vozíčku tak za ní jel až domů.
Už je to pár týdnů, co mi tahle úžasná slečna napsala, jak moc jí moje tvorba pomáhá a jak jí vždy vykouzlí úsměv na tváři. Byla ale smutná, že nejspíš nikdy nebude mít tu možnost mě potkat naživo. A tak jsem o víkendu potají zjistil její adresu, sedl za volant a vypravil se na 524 kilometrů dlouhou cestu až do slovenské Zvolene, abych ji překvapil. Není lepší pocit, než kouzlit druhým úsměv na tváři... 
  Mirka byla z jeho návštěvy strašně šťastná a já byla šťastná s ní! Vše mi popsala. Petr si s ní udělal i fotku, kterou přidal na instagram a facebook s krásným popisem (dala jsem vám ji sem taky). A točil s ní i video. Pod fotkami se začali hrnou palce nahoru a komentáře. Které ve většině byli pozitivní. Už jsme jen s Mirkou čekaly kdy vyjde to video co s ní točil. Ale víte co? To video do dnes nevyšlo. Když mě Mirka poprosila abych se Petra zeptala proč nevyšlo, odpověděl mi jednoduše. ,,Jedno mám natočené, ale kvůli hnusným lidem na internetu ho nejspíš nevydám." a opravdu nevydal. Poslal ho jen Mirce aby měla stále vzpomínku. Je smutné že si lidé jen závidí, ale přitom nic neudělají pro to aby měli splněné sny taky. Některé to stojí spoustu sil a času a pak se jim za to ostatní jen smějí, dle mého názoru je to protože jim závidí to co chtěli mít sami, ale nemají.
Můžu říct, že jsem opravdu hrdá na to že jsem fanynka zrovna tohoto člověka. A že jsem díky němu poznala ty nejlepší kamarádky co jsem kdy měla. Ale ani tohle nebylo hned... i já snáším, i teď, posměšky protože mám ráda zrovna Petra a ne někoho koho oni.
  Určitě každý máte sen, přání nebo cíl... tak jako již zmíněná holčička bez rukou či Mirka. I nemožné se může stát jednou možným. Jen je třeba necouvnout a jít si za svým dál. Ať to stojí co to stojí. Nikdy vám nic nepřiletí přímo pod nos. Jak já ráda říkám: ,,Sny se plní! Jen je potřeba jít jim trochu naproti!" i já měla nejprve myšlenku... pak se z toho stal sen, někdy cíl. 
  Sny a přání se neustále mění. Ty splněná si odškrtám ze seznamu a přibudou další. Ale... ta snaha, a vlastně, celý ten proces kterým musíme projít abychom cíle dosáhli. Většinou za to ta bolest... slzy... různá setkání... OPRAVDU STOJÍ! 
 A teď pár fotek, které zachycují okamžiky co nezapomenu!
"Pokažené" selfie XD

Křest knihy

Díky čemu tady to vlastně píšu

První setkání s nejlepší OSOBOU kterou znám a navštívení Náplavky

Nejlepší GeekCamp!

Mršky malý. ♥
  A je jich i mnohem víc, ale o nich se postupně dozvíte v dalších článcích!✎
Děkuji za přečtení a snad brzy u dalšího článku. 

Writing Girl 





sobota 4. března 2017

Začínám

,,To se takhle člověk vydá na předávání cen Czech Blogger Awards. Poslouchá to povídání mezi bloggery. Už nějaký čas píše na Wattpadu. A zjistí že i přátelé začali psát blog. A proč to tedy nezkusit taky? Když mě psaní baví. Tak proč nezachytit svoje přání, vzpomínky a celkově myšlenkové pochody do textu, a zveřejnit na internet."


Takže asi takhle vypadala moje prvotní myšlenka na založení tohoto blogu. Nezní to špatně ne?
Taky bych se měla asi představit co?
No, jsem sedmnáctiletá studentka střední školy v Čáslavi. Mé jméno je Klára, mezi moje hlavní koníčky patří psaní příběhů, kreslení, fotografování
 a ráda svůj volný čas trávím tak v přírodě nebo se zvířaty. Hlavně s poníky a kozami které máme v ohradě u školy. Poníky máme s mojí spolubydlící dá se říct ve výcviku. Což se ostatně dozvíte v dalších článcích. Už nějaký ten rok jezdím na koni. A co se hudby týče tak poslouchám zrovna to co se mi líbí ale nedám dopustit na skupinu Slza. O této skupině tu bude jistě hodně článků.

To je na úvod asi vše. Doufám že se Vám bude můj blog líbit. Děkuji za přečtení a snad brzy u dalšího článku. :)

(PS: Omlouvám se za nefunkční menu. :) To budu ještě řešit)

Writing Girl 

To jsem já...